Nechtěla žít, ale On jí ukázal cestu k naději

Ahoj, já jsem Zdeňka.

Řekla bych, že jsem prožila pěkné dětství až do doby, než moje maminka onemocněla. Dlouho bojovala s rakovinou a pak umřela, ještě než mi bylo třináct roků. Což byla velká rána pro naši rodinu.

Od té doby jsem začala přemýšlet o své budoucnosti, co vlastně budu dělat, že asi vystuduji, najdu si nějakou dobrou práci, založím rodinu.

Ale nestačilo mi to, přišlo mi, že musí být ještě něco víc. Ale nevěděla jsem co.

Potom jsem dostala pozvánku, abych nacvičovala na vánoční koncert u nás ve vesnici a ty holky, které s námi cvičily, byly věřící.

Po tom koncertu nám nabídli, že můžeme zpívat  v kostele o sobotách po večerech a mě to bavilo. Bylo mi jedno, o čem zpívám.

No a pak jsme začali zpívat i v neděli na bohoslužbě, což pro mě byla úplně nová zkušenost, protože do té doby jsme jako rodina do kostela nechodili. Naši byli ateisti a měli na církev negativní názor.

Během těch bohoslužeb jsem začala vnímat, že Bůh je, že je to logické, že prostě musí být. A chtěla jsem ho nějak poznat.

Tak jsem si četla Bibli. Díky tomu jsem zjistila, že dělám ve spoustě věcí chyby a chtěla jsem se změnit, ale nešlo mi to.

Dávala jsem si předsevzetí, že budu lepší dcerou, že budu více studovat, že budu více pomáhat v domácnosti. Možná mi to i chvilku vydrželo, ale po čase bylo všechno při starém.

Dost mě to trápilo, protože jsem věděla, že Bůh je svatý, že nesnese nic nesvatého.

Představovala jsem si, že skončím v pekle, že pro mě není naděje, protože se nedokážu změnit.

Zároveň jsem vnímala, že Bůh mě chce celou, nejenom kousek, který jsem mu dávala. Ale z toho jsem měla taky strach, protože jsem nevěděla, co by po mně pak mohl chtít.

Tyto moje obavy a strachy vyvrcholily potom ve třetím ročníku na střední škole, kdy jsem se pokusila zabít.

Několikrát jsem pozřela prášky nebo i jedy, které jsem sehnala, ale vždycky, když jsem to snědla a čekala jsem na smrt, tak se nic nestalo.
Dokonce mi ani nebylo špatně ani jsem nezvracela. Prostě vím, že Bůh chtěl, abych žila.

Potom se jednou ty moje pokusy provalily. Musela jsem chodit k psychologovi, ale ten mi nepomohl ani mi neporadil.

Tak jsem nějak přežívala až do prvního ročníku na vysoké škole, kde na konci toho ročníku mě kamarádka pozvala na přednášku a ten, kdo přednášel, mluvil celou dobu o naději, která je skrze Ježíše Krista.

To ke mně to hodně mluvilo. Na konci té přednášky dal výzvu, že kdo chce, tak může Boha poprosit o odpuštění, že může přijmout to odpuštění a může začít žít novým životem.

To já jsem chtěla a modlila jsem se za to, i když jsem měla pořád obavy z toho, co se stane. Ale od toho večera se můj život změnil, protože přišla taková velká naděje a najednou jsem věděla, že se můžu změnit a že to není jenom na mně, že mi bude pomáhat všemohoucí Bůh.

Přijala jsem takový pokoj a jistotu ohledně své budoucnosti.
Byla jsem šťastná. Měla jsem opravdu klid.

Začala jsem se měnit. Změnil se můj vztah k taťkovi i k mým sourozencům. Uvědomila jsem si, jak jsem byla sobecká, že jsem za ně moc ráda, že jsou pro mě požehnáním.

Smířila jsem se se smrtí mamky a jsem opravdu vděčná, že nemusím trpět žádnou sebelítostí, že je to takové osvobozující.

Bůh mi dává sílu odpouštět a můžu říct, že si stále myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě.

Jsem taky přesvědčená, že ani v těžkých chvílích není sebevražda řešením, že to naopak zkomplikuje život těm kolem a že vždycky i v té nejtěžší chvíli je naděje u Boha a je u něj i odpuštění.